Z cyklu Thomas

Misha Gordin se narodil v roce 1946 v socialistickém Lotyšsku. Vyrůstal mezi rusky mluvícími Lotyši a ruská kultura měla vliv i na jeho chování. Vystudovat letecké inženýrství na technické univerzitě, ale v tomto oboru nikdy nepracoval. O umění se příliš nezajímal; socialistický realismus, který byl jedinou oficiální kulturou země, mu byl cizí a moderní západní umění neproniklo skrz uzavřené zdi Lotyšska.

Misha Gordin 

Po tomto zjištění jsem to náhle chtěl všechno napravit. Byl jsem jako houba; snažil jsem se získat co nejvíc informací, kolik jen v zemi postižené cenzurou šlo. Začal jsem číst knihy od Dostojevského a jeho životní filozofie ve mně vyvolávala mnoho myšlenek. Neustále jsem hledal více materiálů. Filmy od Andreje Tarkovského a Parajanova mi jen potvrdily, že jsme na správné cestě,“ vzpomíná dnes osmašedesátiletý fotograf.

z cyklu Doubt

Vnějšímu světu rozuměl čím dál tím méně, a to ho donutilo k tomu, vytvořit si svět vlastní. Vše důležité se začalo odehrávat jen uvnitř něj. Rozhodl se, že vnitřní obrazy, které postupně nabyly konkrétní podoby, bude přenášet do fotografií. V roce 1972 vytvořil zásadní snímek s názvem Vyznání. Konceptuální přístup, který použil při této práci, se stal páteří pro jeho další fotografie. Dodnes je Gordin toho názoru, že největší vliv na jeho práci měla jeho práce předchozí. Učit se z každého nového snímku, který vytvoří, je největší rada, kterou jinému fotografovi může dát.

Jeho změn v chování si brzo všimli lidé z okolí, kteří v něm spatřili možné nebezpečí, ale i odraz své vlastní slabosti. V roce 1974 se Gordin, po letech pronásledování komunistickými úřady, rozhodl pro útěk do New Yorku. „V prvním roce ve Spojených státech jsem objevil v místním knihkupectví monografii René Magritta. Byl jsem u vytržení! Našel jsem umělce, který byl svými nápady a stylem malování, tak blízko mé tvorbě,“ vypráví Gordin. Dnes už ho obrazy Magritta nebaví. Proč? „Věci se mění,“ vysvětlí krátce.

Z cyklu Crowd

Je to skutečné či mě šálí zrak?

Gordin stále žije v New Yorku, kde se věnuje vlastní tvorbě a komerční fotografii, která ho živí. Jeho práce s konceptuální fotografií se však nezměnila, dává ji dokonce na stejnou rovinu s dalšími způsoby uměleckého vyjadřování, jako je malba, socha, poezie nebo hudba. To všechno vyžaduje talent a především určitou míru vnímavosti.

z cyklu Crowd

Pro čtenáře bude jistě velkým překvapením zjištění, že Gordinovy fotografie stále vznikají klasicky v temné komoře. Tedy žádný digitál, žádný Photoshop! Ač je to namáhavější způsob vytváření fotografií, lotyšský fotograf si je jistý svým jednáním; digitální technologie jsou sice skvělou pomůckou k dosažení dokonalého výsledku, avšak Gordina přitahuje právě ona nedokonalost lidské práce. Drsné snímky, které znázorňují ve většině případů potlačenou osobnost jedince davem, působí na první pohled opravdově. Ale je to, co vidíme, skutečné? Je to pravda? Ptá se divák Gordinových fotografií. Osmašedesátiletý fotograf se přiznává, že k docílení požadovaného efektu užívá různých triků, ale s technickou manipulací pracuje jenom do určité míry. Více na: http://digiarena.e15.cz/misha-gordin-vystoupil-z-davu-a-zvitezil#utm_medium=selfpromo&utm_source=digiarena&utm_campaign=copylink