10. 5. 2008

„Sraz u mě v 6.15“… Tak zněl pokyn Starocha a sotva jsem položil telefon, začali adekvátní přípravy na další díl extrémní kaprařiny. Tentokrát jsme společně se Starochem  a Kolcem rozhodli navštívit poprvé soukromý revír ve Staré Vsi nad Ondřejnicí. Pravdou je, že tento revír jsme nikdo z nás neznali až tak dokonale, ale v přípravě jsme udělali asi vše potřebné a žádané proto, abychom byli v lovu úspěšní.

Jako vždycky přijíždím na zmíněný sraz o něco dříve. Staroch vybíhá ze vchodu za doprovodu své dcery, která mě jen letmo pozdraví a peláší do školy. „Pěkný lov“ zazní prosluněným ránem z úst Dominiky a já se konečně dočkal další možnosti psychohygiény. Tu potřebuji jako sůl. Příští týden mám dvě zkoušky a pobyt na čerstvém vzduchu mi může přece jen prospět. Staroch vyráží ve své Fabce a já ihned za ním. Sakra, málem do mě vpálilo auto. No toto pěkně začíná. Sotva jsme vyrazili a málem byl problém.

 Klidně a hladce projíždíme Ostravou a bezpečně, ale docela rychle se blížíme k cíli. Těsně před Starou Vsí se za mě zařadila bílá Felície… Že by nějaký další tichý blázen, který si vzal dovolenou a jede zkoušet štěstí? Samozřejmě, že ano. Tím dalším šílencem s touhou ulovit kapitálního kapra byl „Kolco“. Tak a jsem všichni. Přijíždíme k revíru. A jéje, závora zamknutá. No to si asi pěkně počkáme. Staroch nikdy nebyl technický typ, proto asi napočtvrté se mu daří závoru otevřít. „Tak jsme tady, hoši“ zavelí Staroch. Nádherná přírodní scenérie nám dodává další síly, odvahu a hlavně naděj. Pár minut po našem příjezdu přijíždí majitel, proto spěcháme ihned zakoupit povolenky a hurá na věc.

            Pečlivě jsem připravili nástrahy, opakovaně zkontrolovali montáže a rychle, plní dojmu, že dnes si dobře zalovíme, nahazujeme pruty. „ To snad není možné“ volám, když Kolcovi asi po dvaceti minutách začne řvát pípák. „Je tam“ hlásí, a soustředěně dělá vše, aby kapra dostal na břeh. „To nám to pěkně začíná prohlásí Kolco, když kapra změří a vrátí v podložce zpět do vodního království. No, jestli to tak půjde dál, ten obětovaný den dovolené se vyplatí. Ani jsme neukončili debatu k prvnímu ulovenému kousku, Staroch vzorově sklapne paty a stylem Valerie Borzova v nejlepších letech sprintuje k prutu. Opětovné „je tam“ dává signál, že si opravdu dnes pěkně zalovíme. Oba kapři byli nádherní, 63 a 64 cm, krásně stavění a hlavně úplně zdraví. „Brášulo, co zkusit ještě feeder“, říkám Starochovi. Byla to má obraná strategie, protože mě už nebavilo pořád nečině sedět a dívat se na ty dva, jak nepravidelně sprintují ke svým prutům. Mé rozhodnutí bylo na místě. Se Starochem jsme vytasili naše SHIMANA, kostní červy a jdeme na to. To byl tanec. Jeden kapr za druhým, prostě nádhera a konečně ta pravá psychohygiéna. A Kolco jen tleskal a obdivoval, co takové pruty dokážou v akci.

 Slunce nám pálí do obnažených těl a ten kapitální ne a ne přijít. „Kolik“?...ptám se několikrát dokola svých rybářských přátel. 57, 64, 63, 65, 67, 65,…a tak pořád dokola. Už ani přesně nevím kolik jich vlastně bylo, ale musím přiznat, že středeční chvilky ve společnosti mých dvou rybářských přátel a nadšenců Petrova cechu, byly k nezaplacení. Suprových lidí už je dnes hodně málo a pokud mají společné zájmy, je to naprosto skvělý zážitek. Hodně mě mrzelo, že se svými úlovky jsem se k těm Starochovým a Kolcovým ani nepřiblížil. Pár kaprů jsem samozřejmě chytil, ale o extrémní kaprařině z mé strany se vůbec nedá bavit. Byli jsme všichni hodně spokojeni, ale v očích mých přátel jsem viděl, že k té maximální spokojenosti přece jen něco chybělo. Taková ta třešnička na dortu, alespoň jeden z místních vousáčů, kteří při zdolávání dávají nám rybářům pěkně zabrat.

 Přesto odjíždíme velmi spokojeni a pěkně spáleni od jarního slunce zpět do svých domovů. Den se krásně vydařil a všichni tři se už těšíme, jak se sem jednou vrátíme a vodním chlapákům dáme pěkně zabrat. Na jednu věc jsem ještě zapomněl, tímto zdravím kolegu s CARPTEAMU MOŠNOV a dodávám, že každý den není posvícení.